Jak být sám sebou

Květen 2009      / Miroslav Kudrna /
     viděno z Prahy

Vztah Ivana Panenku k české výtvarné kultuře představuje viditelně přirozené pouto. Nejen, že jako rodák senický od Myjavy ctil s Čechy spřízněnost Slováků, jda za svou příchylností k meteorologii studiem univerzitních věd v Praze a Bratislavě završeným doktorátem a načas v tehdejším hlavním městě státu i pracoval, ale měl k výtvarnému umění přístup z první ruky. Byl to první život ve zvěrokruhu, jenž předčasně uzavřen ztrátou postu v zaměstnání, kterou coby vyzrálý muž ustál, aby z něho vystoupil a nové pole opanoval a se ctí udržel. Diskrétně se s vybraným vkusem pohyboval a se zvláštním talentem k vyjednávacím schopnostem uměl ještě jednou vyčíst ze sítnice předpovědních rastrů způsob vhodné analýzy té které múzou obestřené osobnosti její budoucnost; také kolem sebe soustředit nadšence k přízni a nasměrovat jim ručičky kyvadel k profesní práci i s těmi, co váhali. Nepřibíral k nim elévy ze sféry menších toků tvořivé energie, třebaže věděl, že jednou budou nepostradatelnými. Do jakési kapsy mezi nimi ovšem pronikl nejdříve – a tak se octl v jiné, relativně tvůrčí svobodou obdařené sféře mezi výtvarníky na volné noze užívajícími si náhlého povznesení do společenského postavení rychle pozbývajícího soudnosti, ačkoliv právě on věděl o každodenních proměnách vichrů na hvězdném nebi. Jistě netušil, že se vystavuje riziku, že totiž vždy nepokryje to pravé, esteticky uspořádané.
Naštěstí znal též ateliérový svět za hranicemi, v němž hned tak proud sluneční energie nepohasíná jako doma; stále uměl rozpoznávat to, co v umění právě a teď stálo za to – a co s jistotou nepomine. Zároveň pochopil, na čem v Čechách umění málem nadlouho uvízlo. Byl živou spojnicí a stejnou nejjasnější stálicí jako Albín Brunovský, kteří oba světlo šířili.
V druhém to okruhu se ještě včas dožil dnů, kdy běh národů se vedví nestačil rozlomit - a slovensko-české vzájemnosti byl darován jiný už člověk s konkrétními úkoly. Od roku 1973 kdy poznal, coby sběratel drobné grafiky, Albína Brunovského. S ním se za dlouhá léta pracovních kontaktů utužil respekt v blízký vztah trvající pak bezmála tři desetiletí. Sám vzpomíná nočního telefonu, v němž se kdysi ozval umělcův hlas přerušovaný charakteristickým kašlem : „Dokončil som pre vás váš exlibris do vašej kompletácie“, který určil cestu doznávající Panenkovu linii vývoje od obdivu k záhadám stratosféry přes knihomilství v krásné literatuře až po novodobé umění grafiky, knižní značku nevyjímaje /později si založil i své bibliofilské vydavatelství EXTEMPORE/. V letech 1985-90 byl členem Rady Kruhu priateľov českej kultúry se sídlem na Františkánském, tenkrát Dibrovovom, náměstí a pak zástupcem předsedy Miloše Tomčíka, jemuž pomáhal dozorovat cirkulaci výstav českých výtvarníků v bratislavských síních SKZ /např. Vladimíra Komárka, , Karla Demela, Ludmily Jiřincové, Vladimíra Suchánka, Oldřicha Kulhánka/, zatímco SFVU opětoval cyklem monografických prezentací slovenských tvůrců v Domě slovenské kultury v Praze, kam také dojížděl moderovat hlavně literární besedy. Jeho aktivita vyvrcholila prosazením výstavy současného českého a slovenského exlibris sestavené z fondů chrudimského Kabinetu exlibris a ze soukromých sbírek slovenských milovníků krásného tisku v Klubu Bohemia na Vazovově ulici v Bratislavě; vždyť dojížděl do Chrudimi, ještě jako host a od roku 1973 člen SSPE, přesvědčen, že  „nebeský pól” knižní značky bude jednou určovat Bratislava. Pro něho to byla koncentrovaná náklonnost a signál pro vznik Slovenskej spoločnosti exlibristov. Že v tomto období současně pořádal autorské výstavy přátel-absolventů VŠVU, byv jejich důvěrníkem, stávalo se samozřejmostí. Součinnost s českými grafiky přinesla své plody, například v památné výstavě uspořádané v Záhorskej galérii pod názvem Pocta grafickým priateľstvám / pro někoho věc marginální, pro ty věrné událost, kdy byli zase Češi a Slováci pospolu /1994/ nebo v roce 2000 v budově Činohry SND Divadla P. O. Hviezdoslava v šířeji pojaté adoraci velkých liter AB, obeslanou nejen umělci z ciziny, ale z Čech Vladimírem Suchánkem a Oldřichem Kulhánkem – s připomenutím plakátové tvorby /Slovenský inštitút v Prahe 2006/ a ilustrací uctívaného Mistra /2007/.
Zájem Ivana Panenky o exlibris se datuje hned vpádem do kontextu v oboru – a nepřišel s prázdnýma rukama: vydal v Dánsku u Klause Roedla bibelotek o moderním slovenském exlibris / Frederikshavn 1981/ jako výraz nových osobních nadějí. Věděl o kontinuitě českého vkladu do slovenských počátků knižní značky v meziválečném údobí a to z odkazů Borise Bálenta a Jozefa Pospíšila /1946/, o pokračování jejich bádání /1968-70/ i o prvních počinech Andreje Lohnerta /1975-77/. Upozorňoval na vlastní vývojovou dynamiku slovenské drobné grafiky, byv tím magnetizován, vzal na sebe úkol pozvednout grafiku přítomnosti ze zajetí často vynucovaného kryptoklimatu na úroveň volného výdechu a dát ji dosud nebývalý lesk – jistě že i zásluhou Lubomíra Krátkého / mimořádně zhodnocenou výpravností např. v katalogu Igora Rumanského/. Co však Ivan Panenka vymyslel, prosadil a zrealizoval hlavně, bylo konání čtyř událostí Mezinárodní Trienále exlibris Bratislava / 1992-2004 / a podvakráte ve spojení setkání zúčastněných tvůrců a sběratelů. Díky jeho vrozené indikaci tato trienále daleko přesáhla obzor Slovenska, neboť se zapsala mezi renomované soutěže toho druhu ve světě. Čeští grafici byli zde několikanásobně zastoupeni. Velká čest pro českou grafiku – věc o to pozoruhodná, že zahrnula i roky trvajících lidských vazeb / i s ohledem na časté „klimatotvorné“ jevy / po nežádoucím rozpadu společného státu. Význam spočíval v tom, že přesvědčení o nutnosti dotáhnout zakladatelské představy z této nejautentičtější emblematiky do konce a v ničem neslevovat, protože jsou nastavována ta nejvyšší odborná kritéria. Logicky se dostavila i ona slovutná „vegetativní doba“ – členství Ivana Panenky v Deutsches Exlibris Gesselschaft, v Austrian Bookplate Society a čestné členství v The Beograd Exlibris Circle. On, jenž byl kdysi přímým svědkem osudových změn v Československu daleko tíživěji nesl xenofobní odér roku 1993. Vědom si pravdy, že nastalé svízele vyplývající z názorových různic překonají právě jen umělci. Nebyl zklamán.
Vida za sebou a před sebou / Ó to vzdálené post scriptum ! / stav dobrých vlastností trvající atmosféry vzájemných až důvěrných spojitostí-závislostí, které nemohou být rozrušeny ani sebeúpornější politikou nutící k samospasitelnému přepřahání, nemusí být Ivan Panenka přemlouván k tomu, aby i nadále zůstal sám sebou.